Když přijde večer a hvězdy se začnou lesknout na noční obloze, je čas uložit naše děti do postele s příběhy, které rozzáří jejich sny. V tomto článku vám představíme tři krátké pohádky, které jsou jako stvořené na dobrou noc.
Sen o štěňátku
Jednoho chladného podzimního dne, když se venku dováděly barevné listy, otec přinesl domů překvapení. V kuchyni, kde se šířila vůně jablkového koláče, vyložil pytle plné jídla a tam, mezi ovocem a chlebem se něco pohnulo.
„Co to je?“ zvolala máma, když zpozorovala malou černou hromádku kožešiny v otcově kapse.
„Je to štěňátko!“ zakřičel radostně bratr, než se na ňho sestra dívala.
Otec opatrně vytáhl z kapsy malého psíka, který se rozhladol po kuchyni. „Musíme mu najít jméno,“ řekl laskavě.
Sestra navrhla jméno Čester, protože to znělo vznešeně. Bratr měl rád jméno Black, protože bylo černé jako noc. Otec zase vzpomenul jméno Tulák, co bylo jméno jeho dětského psa. Ale nakonec se rozhodli počkat.
„Možná nám jméno napoví,“ řekl otec a usmál se.
Celé odpoledne bylo plné smíchu a her. Máma připravila v kuchyni malý koutek na krmení a pití, otec umístil měkkou postel do obýváku, a děti se střídaly v tom, aby štěňátko šlo ven, aby se vyvarovali nehodám.
Když přišel čas jít do postele, děti se nechtěly štěňátka vzdát. „Může spát se mnou?“ zeptal se bratr. „Nebo se mnou,“ řekla sestra.
Otec ale řekl, že ještě nemají pro štěňátko přepravku, a tak mu připravili v obýváku velkou krabici, aby mělo kde spát. Děti, trochu zklamané, odešli do postele.
Ráno je překvapilo ticho. Když spatřili sestru spící na koberci vedle štěňátka, máma se usmála. „Slyšela jsem ho plakat, tak jsem si ho vzala k sebe,“ vysvětlila sestra.
„A jak ho budeme jmenovat?“ zeptala se máma.
„Bu-Bu,“ zvolala sestra. „Snívala jsem o tom, jako otec řekl, že na zemi je bu-bu. To je perfektní jméno!“
Všichni se usmáli a štěňátko, nyní už Bu-Bu radostně zamávalo chvostíkem. A od toho dne byl Bu-Bu jejich nejlepším přítelem.
Přátelé v lese
Raz, v čarovném lese, malá červená liška jménem Róza prožívala smutný den. Slzička jí sklouzla po líci, když se vracela domů ke své mámě. „Proč si smutná, Róza?“ zeptala se máma liška, když ji uviděla.
Róza se slzami v očích řekla, že její nejlepší přítelkyně liška Skarlet se stěhuje daleko k babičce a dědečkovi. „Možná ji už nikdy neuvidím,“ vzlykala.
Máma liška ji utěšila a pozvala ji na večeři plnou čerstvých bobulí.
Na další den se Róza rozhodla najít si nového přítele. Maminka ji varovala, aby se vyhýbala vodě a močálu. Róza se vybrala do lesa, kde potkala mnoho zvířátek - lišku Brerzy, myšku Julku, a zajíčka Riška, ale všichni už měli nejlepšího přítele.
Když Róza kráčela smutně lesem, nechtěně se dostala k okraji močálu. Zatímco plakala, její nožička sklouzla a Róza spadla do vody. „Pomoc!“ zvolala, snažíc se plavat.
Vtom ji zachránila mladá šedá liška jménem Peťka. „Si v pořádku?“ zeptala se Peťka a pomohla Róze dostat se na břeh.
„Ano, děkuji,“ řekla Róza a dívala se na Peťku. „Myslela jsem, že šedé lišky nemají rády červené lišky.“
„Moji rodiče mě naučili být přátelská ke každému,“ odpověděla Peťka. „Nevadí, že jsme trochu jiné. Chceš být mou přítelkyní?“
Róza se usmála. „Ano, ráda bych byla tvou přítelkyní!“
A tak se začalo krásně přátelství. Společně honili kobylky, učili se plavat a objevovali tajemství lesa. Róza si uvědomila, že pravé přátelství nezávisí na tom, jak vypadáme, ale na tom, jaké máme srdce.
Samko a Scooby
V hlubokém, zeleném lese žil malý sibiřský veverčák jménem Samko. Jednoho dne, sedě na svojí oblíbené větvi, Samko pozoroval ostatní zvířátka a toužil najít si přítele.
„Možná najdu přítele, který bude vypadat jak já,“ pomyslel si. Skočil z větve a začal hledat.
Nejprve potkal sysla s krásnými pruhy na hřbetě. „Ahoj,“ pozdravil ho Samko veselo. „Mohli bychom být přátelé?“
Ale sysel jen zavrčel: „Ty nevypadáš velmi přátelsky.“ A odkráčal pryč.
Samko byl překvapený. „Moje pruhy mě dělají nepříjemným?“ zamyslel se a pokračoval dál.
Potom potkal sviště, ale i ten se na Samka podíval s nedůvěrou. „Nezdáš se být šťastný,“ řekl svišť a odběhl pryč.
Samko cítil, jak mu tekou slzy po líci. I když se cítil šťastný, nikdo mu nevěřil.
Nakonec zpozoroval lišku, ale i ta mu řekla, že nevypadá přátelsky a odešla.
Samko se smutně vracel domů, když si všiml žaludu. Když se po něm natáhl, potkal jinou veverku, která měla kratší ocas. „Říkají mi Scooby,“ řekl nový veverčák. „Často mě soudí jen podle mého ocasu.“
Samko se usmál. „Mne zase hovoří Samko, protože si myslí, že vypadám smutně.“
„Vzhled není důležitý,“ řekl Scooby. „Důležité je, jaký si uvnitř.“
Samko souhlasil. „Chceš si hrát a sbírat žaludy společně?“
„To by bylo skvělé!“ zvolal Scooby.
A tak společně, veverčáci Samko a Scooby, se smáli a sbírali žaludy. Když je ostatní zvířátka viděla veselá a šťastná, chtěli se připojit k jejich hře.
Samko si uvědomil, že pravé přátelství nespočívá v tom, jak vypadáme, ale v tom, jak jsme milí a přátelští.
